Trénujte s prckem a trefte všechny mouchy jednou ranou

Jako rodiče toužící po pohybu máte tři možnosti. Zaprvé, budete zodpovědní a zahodíte volnočasové radovánky v prospěch svého dítěcího pokladu. Zadruhé, obětujete trochu času s prckem, protože si uvědomujete, že bez svých endorfinů jste na pacholka stejnak protivní. No a třetí možnost je #jenohlave, tzn. vzít smrádě s sebou. Kromě toho, že svému potomkovi jdete vzorem a zvyšujete pravděpodobnost, že jednou půjde ve vašich stopách, ho také vystavujete extrémním dávkám čerstvého vzduchu, budujete si pevný vztah atp. Tento článek však není o výchově, v té si rozumy rozdávat netroufám, nýbrž o tom, co dá trénink s děckem vám.

S miminím koučem si troufnete i na medvědí porci extrémního triatlonu

Letos jsem si chtěl opět něco dokázat, posunout hranice, čeho jsem s prckem schopný. Po vynalezení nového sportu, tzv. „ultra stroller running“ (česky ultraběh s kočárem), kdy naložím kočár stanem, hromadou plen a se synem pár dní pobíháme po lesích, jsem se jal vyzkoušet, zda půjde s prckem natrénovat na jeden z nejnáročnějších triatlonových závodů v Evropě. Tím byl Beskydský Grizzlyman XTRI postavený na tratích o kousek delších, než je klasický Ironman, a především o něco stoupavějších. Pro představu té porce, kterou jsem zhltával přes 17 hodin, se jedná o 3,8 km plavání, 208 km dlouhou silniční cyklistiku s převýšením 4 200+ m následovanou 44 kilometrovým trailem se stoupáním 2 100+ m. Cíl byl především akci dokončit. Po pouhém půlročním tréninku s těhotnou ženou, prací a hyperaktivním neřádem nebyly ambice ani o píď vyšší. O to větší bylo překvapení, když jsem doběhl na 11. místě z 28 borců a na 4. místě ve své kategorii do 40 let. Nezní to jako hit, proto dodám, že cyklistiku jsem končil mezi posledními a nejvíc jsem zaválel v tom, co s Tobem trénuji nejusilovněji - v běhu. Jakmile jsem nazul kecky a vypravil se stoupat na Lysou, byl jsem k nezastavení jak motorová myš. Skákal jsem jak kamzík z kamene na kámen, culil se od ucha k uchu, zpíval si „Kalamajka mik mik mik“ a předbíhal jednoho nabušeného triatleta za druhým. Tolik k nalákání, že na tréninku s mládětem opravdu něco bude. Nejen, že to jde, připravit se s prckem na extrémního železňáka, ale navíc jsem v každodenním pobíhání s kočárem a uštěpačným pacholkem nalezl nečekaný tréninkový potenciál.

Jak vás dítě donutí pracovat na výkonnosti i technice

Stanovil jsem si podmínky, co lze jako „trénink s prckem“ nazývat. A to mít většinu objemů nastřádanou se synem. Splnil jsem. Ze sumy všech vzdáleností jsme více než 50 % absolvovali spolu. Pokud je někdo na čísla, od začátku roku do červnového Grizzlyho máme naběháno 919 km s kočárem z celkových 1 670 km, najeto 1 019 km s vozíkem z celkových letošních 1 640 km. Kolo žádná sláva a zmiňovat dvacet uplavaných kiláků je spíš o ostudu. Ale navzdory očekávání jsme si ve vodě zvládli se synem slušně zablbnout. V rámci příprav na můj dlouhý triatlon jsme prubli i jeden kratší v tandemu se vším všudy: běh s kočárem, kolo s Chariotem a plavání se člunem. Hodí se podotknout, že kilometry nejsou nejlépe vypovídajícím měřítkem. Horák s vozíkem a neustálým zastavováním ujede za hodinu maximálně 20 km (spíš 10–15), kdežto silnička s hrazdou jich natočí klidně přes třicet. Vezmu-li v úvahu čas, sportu se synem odpovídá cca 3/4 z celkové doby přípravy. Objemy uvádím krom dokladu o svém „baby included“ tréninku zároveň k dalšímu namotivování rodičů, protože při tak bídné kvantitě (na plnokrevného železňáka příprava vskutku bídná) musí být můj pes zakopán spíš v „kvalitě“ tréninku.

1) Běh se zátěží, o tom žádná

Většinu jako první napadne: „Je to náročnější, je to jako běh se zátěží, musíš tlačit ten kočár“. Souhlas, tlačení kočáru je jednoznačně tvrdý trénink při běhu do kopce, na nezpevněných cestách nebo proti větru. Při běhu z kopce naopak pomáhá, táhne vás, zrychlujete, aniž byste chtěli. Nejvíc však vyhledávám běh po rovině, to dá rozum. Ono totiž s kvalitním kočárem na hladkém asfaltu z vaší aktivity na Stravě nikdo nepozná rozdíl. Takový běh do kopce s kocíkem vám umí pěkně zacloumat s dlouhodobou statistikou tempa (o VOmax a podobných výmyslech nemluvě). Mimochodem, až do appek přidají krom běhu, běhu po stezce i běh s kočárem s náležitými separé statistikami, ušetří mi spousty trápení. Holt někdo na Stravě měří náběh bot a nájezd kola kvůli výměně řetězu, kdežto já tam mám kočáry a Chariota.

2) Zabít nudu pilováním techniky

Internety jsou plné běžecké teorie, netřeba dalšího samozvaného experta. Techniku se raději učte od profíků. Vím jen, že dopad na paty není fér vůči mým křupavým kolenům. V tom je tlačení kočáru fajn, nutí vás do mírného předklonu. Nejenže díky tomu máte tendenci běžet rychleji, ale taky přirozeně došlapujete víc na střed či dokonce přední část chodidla. Předloni, když byl Tobajz mimino a žádné velké skotačení nepřipadalo v úvahu, mě začalo pomalé kočárové tempo a monotónní asfalt nehorázně nudit. Nezbylo než nudu přebít a najít cokoli k odvedení pozornosti. Začal jsem se soustředit na došlap. Inu další výhoda běhu s kočárem - čas věnovat se technice!

3) Intervaly podle dvouletého neřáda

Pokračujeme převáděním běžecké teorie v kočárovou praxi. Hodně se toho dočtete o kvalitě a pestrosti tréninku. Střídání intenzity, neběhat pořád tu svou desítku v tempu 5 minut na kilák atd. Pokud vás nebaví stejně jako mě promýšlet, načítat, držet se tréninkových plánů, zkuste to s děckem, zařídí vám pestrosti dostatek. Třeba začátek pohodovým tempem, načež zjistíte, že jste zapomněli svačinu nebo boty a sprátě zuří. Zpět domů si to střihnete tempem pod čtyři. Jindy vám chutná a valíte, ale co pár set metrů musíte zastavovat, protože pacholátko chce ham, napít, ťapat. Co se celkové výkonnosti týče, progres přijde! Musí, protože s přibývajícím věkem vydrží potomek v kočáru méně a méně a vám nezbývá než běhat rychleji a rychleji. Toba občas nazvu koučem. To proto, že jím opravdu je. On diktuje, kolik toho kdy a jakou rychlostí uběhnu.

4) Ani svůj dech neřídíte vy

Třešnička na dortu je zpívání. Scott Jurek tenkrát psal, že svým dětem na treku zpívá a jak je to geniálně zabaví. U nás si už dneska Tob o „lálá“ řekne sám. Většinou když jde do tuhého a má dost, je večer, začíná být přetažený. Samozřejmě se to, jak na potvoru, slučuje s tím, kdy jde do tuhého u mě - ke konci tréninku a dne, kdy už mám taky všeho plný brejle. To je panečku dechový trénink a navyšování kapacity plic. A jako bonus procvičování paměti. Songy se mu časem oposlouchají. Dřív milovanou „Šla Nanynka do zelí“ a „Kalamajka mik mik“ dnes přeskakuje slovy „jinou, táto, jinou“. Možná proto jsem si právě Kalamajku zvesela békal při stoupání na Lysou, konečně byla volba na mně!

5) To, na co ostatní nemají čas

Aktuálně nás hodně baví běhat na hřiště. Trasy střídáme, hledáme pořád nový hřišťátka v okolí. Tobajz se tam vyblbne, unaví, konfrontuje s dalšími děcky. I já si přijdu na své. Buď si můžu sednout s mobilem a pivkem vedle ostatních rodičů, anebo můžu dělat to, na co většina hobby běžců říká, že nemá čas. Protáhnout se. Sfouknout svojí svaly a šlachy napínací pseudo jógu a zaposilovat si.

6) Posilka zahrnuta v ceně

Když je řeč o posilování. Po dlouhé době zmizel všudypřítomný kamarád Milan a břicho se nečekaně vyrýsovalo. Krom pár minut v planku to přisuzuji i permanentnímu tlačení kočáru. Původně jednostranně zaměřený sport se rázem stává mnohem komplexnějším. Vedle core ani ruce a záda nepřijdou zkrátka.

Ultrastroller running vás otestuje do morku kosti

Když trénujete na něco delšího, ať už na ultramaraton, ultratrail nebo třeba ironman, je fajn zařadit i vydatnější výběh. Stačí k roztomilé uslintané zátěži přibalit stan, spacáky a vyběhnout přespat do divočiny rychlostí 50 km za den. Dámy a pánové, tohle je však diametrálně odlišný sport než klasické ultra. Zatímco sám mizím do divočiny vyčistit si hlavu, soustředit se pouze na základní lidsko-zvířecí potřeby – kde doplním vodu, jídlo, kde přespím, na zimu, vedro – s prckem se z mých primárních potřeb stávají druhořadé záležitosti. Už tam nejsem sám, naráz je tam ten nesoběstačný tvor a jeho potřeby jsou x-krát četnější a není, jak před nimi utéct. Na sebe kolikrát i zapomenete. Zjistíte, že limity vašeho těla a hlavy jsou mnohem dál, než jste se domnívali. Naráz fungujete na zlomek tekutin, potravy, spánku. Naučíte se mnohem lépe plánovat, myslet na všechno do posledního detailu, naučíte se dokonale improvizovat.   Nakonec to nejdůležitější. Ať už na několikadenním přeběhu libovolného pohoří, nebo na pár kilometrech za barákem. S prckem se nenudíte nikdy. Pořád něco potřebuje. Váš potomek je od přírody naprogramovaný, aby vám dával zabrat. Dokáže se vám dostat pod kůži jako nikdo jiný na světě, ví přesně, jak vás vytočit. Know-how totiž sbírá ve dne v noci. Ví o slabinách, o kterých vy nemáte ani ponětí. Sport s děckem je především trénink psychické odolnosti. Když pak jdete konečně sólo výběh nebo na závod, to se vám běží, když vás nikdo neprudí. Nejenže netlačíte to tříkolé věčně překážející hejble, nic vás nerozhází - puchýře, bolest, únava jsou na vás krátcí. Stavíte na zkušenosti, kdy jste v obdobné situaci byli s neřádem a ten se neptal, jestli vás něco bolí, ten prostě chtěl hned domů za mámou, na večeři, vykoupat, přebalit a spát. Tohle je ta největší konkurenční výhoda, díky které se dostanete o kousek dál než ti ostatní. Ti, co zbaběle nechali mládě doma mamině na krku a šli si vyčistit hlavu po práci. Snad jsem pár rodičů zlákal do akčnění s díťákem. Dejte vědět pokud ano. Příště rozdám pár tipů, jak udržet v kočáru hyperaktivní pachole, ať už na hodinku odpoledne nebo na tři dny v Beskydech.