Příběhy z 1000 miles Adventure na koloběžce - Příběhy modré koloběžky 8. díl
Na koloběžce se nudit nebudete. Přečtěte si, co na ní zažil Richard Štěpánek.
Koloběžka je zatím pořád ještě něčím, co vzbuzuje minimálně zvědavost, když ne zájem. Všichni znají kolo a cestování na něm, ale koloběžka je často chápána jako infantilní počin jejího provozovatele. Samotným příběhem je, jak jsem se ke koloběžce dostal já, ale o tom moje příběhy dnes nejsou. 
Dnes budou o tom, co jsem díky ní a s ní zažil. Nejvíce příběhů mám z východního Slovenska. Tam koloběžku téměř neznají, nebo alespoň ti, co jsem potkal. Nebudu zde vypisovat všechny, to by vydalo minimálně na časopis, ale alespoň tři z nich vám představím. 
Dnes budou o tom, co jsem díky ní a s ní zažil. Nejvíce příběhů mám z východního Slovenska. Tam koloběžku téměř neznají, nebo alespoň ti, co jsem potkal. Nebudu zde vypisovat všechny, to by vydalo minimálně na časopis, ale alespoň tři z nich vám představím. 1. Ujo, čo to mátě
Jednou jsem dojel k samoobsluze. Jet od rána v dešti vám zrovna moc nepřidá, a tak jste rádi, že si někde v suchu a teple můžete odpočinout. A pokud můžete tyto chvíle spojit s jídlem, je to o to radostnější a vítanější. Čím dále jedete na východ, tím se dostáváte blíže k oblastem, kde je celkem hustá osídlenost romskými občany. Téměř každý rok s nimi mám nějakou příhodu. Tady je jedna z roku 2018. Nechal jsem kolobku před obchodem a šel si nakoupit. Sedl jsem si ve foyer obchodu mezi bedny od rohlíků a spokojeně pojídal koupené dobroty. Venku přestalo pršet a vždy, když někdo otevřel dveře, viděl jsem svoji kolobku, ale také přibývající dav. Dojedl jsem a vycházím ven. Kolem kolobky stojí cca 14 lidí, kteří diskutují. Všichni jsou to Romové. Jedna dívka vystoupila do popředí skupiny a začala se mě ptát: „Ujo, kdě že mátě reťázku?“ Odpověděl jsem jí, že toto řetěz nemá. Dívka se otočila k davu a vše jim řekla v jejich jazyce. Dav uznale zašuměl. „Ujo a kdě to má sedánku?“ To nemá sedátko, odpověděl jsem jí a ona vše opět přeložila. Dav opět uznale zašuměl. „Ujo a okjal idětě?“ Na tuto otázku jsem odpověděl, že z Česka. To stačilo. Vyprávět jim, že jedu z Hranic u Aše by bylo asi zbytečně složité. „Ujo a jako sa na tom behá?“ Využil jsem této otázky a v rámci exhibice odjel. Sklidil jsem lehký potlesk. Po pár stech metrech začalo opět pršet. Déšť zajistil, že jsem opět na trase. 2. Bicykeľ pre invalidou
I můj další příběh se odehrává před obchodem. Zřejmě je to tím, že se lidé spíše odváží přiblížit k osamělému stroji, než kdyby u něj byl majitel. Vycházím z obchodu s nákupem a vidím, jak u mého stroje postává starší pán, který si ji prohlíží, a podle výrazu i pózy mu tady něco neštymuje. „Dobrý den,“ pozdravím slušně. „Dobrý děň,“ zazněla odpověď. Při ní se pán zadíval na mě, potom na koloběžku. Znovu na mě a znovu na koloběžku. Ťuknutí do čela bylo gesto, že vše pochopil, nebo jako by se mu v hlavě rozsvítilo. „Jáj,“ zvolal „tak takto vy Česi upravujete bicykle pre invalidou!“ Po těch slovech se otočil a odcházel. Nebylo co vysvětlovat, protože nebylo komu. Pán vše pochopil a spokojeně odešel. 3. Spravíme vám defekt
Třetí příhoda se mi stala přímo při jízdě. Míjel jsem hlouček lidí, kteří mě již z dálky sledovali. Zřejmě čekali na další lidi. Najednou proti mně jedou dva kluci a volají na mě, ať zastavím. Na dotaz proč mi sdělili, že mám defekt. Zastavuji a prohlížím obě kola. Zkouším i hmatem, ale obě pneumatiky jsou plné. Obracím se na ně a volám: „Já nemám defekt!“ „Tak prečo sa odrážatě,“ zní jejich nechápavá otázka. „Protože to je koloběžka,“ odpovídám s úsměvem a přiznám se, že mi to úsměv ve tváři vyloudilo vždy, když jsem si na tuto příhodu vzpomněl, stejně jako nyní, když o ní píši. Další koloběžkové čtení:
Staršie články
