Jak se točí „Light Blue Line“ – Příběhy modré koloběžky 3. díl

V předchozím díle jste se mohli dočíst, jak jsem se dostal k novému modelu koloběžky Kostka a jak ubíhaly mé první kilometry na novém modelu, který se bez „zajetí“ prohnal rovnou do rehabilitačního ústavu Hrabyně. Celá tato 200 km dlouhá trasa byla součástí projektu Light Blue Line. Ten začal v roce 2018.

Proč zrovna Light Blue Line?

Jak jsem se již dříve zmiňoval, název vznikl na základě tří veličin. Koloběžky, knihy a barvy, kterou mají obě stejnou. Přesné označení ve vzorkovníku barev je RAL 5012 (mat). Smyslem byla, je i bude motivace. Rozhodl jsem se, že začnu jezdit na koloběžce i přesto, že nemám levou ruku. O tomto mém počinu vzniklo i několik videí, která byla motivačním materiálem pro ukázku toho, že když se chce a jde se za tím, tak člověk najde cestu. Jak jsem již dříve psal, součástí této mé snahy byly přednášky, cesta do Hrabyně, stejně jako účast na závodě 1000 miles. Pro co největší názornost, jsme natočili s kameramanem Jaroslavem Jindrou sérii videí, která měla ve svém obsahu sdělit lidem různé motivační myšlenky. Vzhledem k tomu, že za sebou nemám nikoho, kdo by zaštítil takové počiny (kameraman a další zpracování), musel jsem se vždy dopravit někam, kde Jarda pracoval a v jeho volném čase na dané lokalitě točit již zmiňované snímky.

Natáčení je někdy tvrdší než závod

Každé z videí má kolem minuty. Samozřejmě, že natočeny byly desítky minut záznamu. Z nich potom „mistr obrázků,“ jak přezdívám Jardovi, jehož práce si opravdu cením, sestříhal a hudbou podbarvil video výstupy. Vše začínalo a končilo logem projektu „Light Blue Line.“ Tak se například stalo, že jsem brzy ráno odjel z Brna na Šumavu, tři hodiny se točilo a přemisťovalo, abych se otočil a těch 300 ranních kilometrů si zopakoval. Pro ty, co si takové natáčení nedovedou představit, bych to popsal jako takový pokus-omyl. Hledá se optimální, ne-li nejlepší záběr. Několikrát jsem přelézal s koloběžkou ten stejný strom, balancoval na jeho kmeni, až se ozvalo: „Jo dobrý.“ V okolí Valašského Meziříčí, stejně jako na Šumavě, jsem projížděl louky a jezdil z kopce, až jsem se ztrácel ze záběru. Potom jsem si kolobku vytlačil a znovu. Zkrátka natáčení je někdy těžší než závod. Jde totiž o totéž. Podat co nejlepší výkon. Samozřejmostí je, že chcete, aby záběr vypadal akčně a ne jako nějaká promenáda. Tak se vám často stane, že se vřítíte do neznámého terénu a zjistíte, že toto jste tady opravdu nečekali.

Splnil jsem si dětský sen

Nakonec si ještě chvíli posedíte, proberete různá témata a jedete domů. A v tuto chvíli začíná práce filmového chirurga, který rozpitvává jednotlivé části záběrů, aby je nakonec sešil dohromady a vdechl jim život ve formě videí, která zde můžete vidět. Jako malý jsem chtěl být hercem. Nakonec se mi to alespoň na těch pár minut povedlo.

Další koloběžkové čtení

Do Hrabyně po mílařsku – Příběhy modré koloběžky 2. díl Jak to vlastně začalo – Příběhy modré koloběžky 1. díl Došlápnem si na nášlapy – Bára na kolobce 23. díl Jak vybrat koloběžku: Nejčastější otázky – Bára na kolobce 22. díl